Slzení révy
Nejprve vytéká pouze voda. Až se zásobní látky, do té doby uložené v kořenech ve formě ve vodě nerozpustného škrobu, přemění na jednoduché cukry, které již ve vodě rozpustné jsou, už nevytéká jen voda, ale nasládlá kapalina. Lze se o tom přesvědčit ochutnáním kapičky vytékající z řezné rány. Když je vytékající míza dostatečně sladká, stává se potravou pro bakterie, přirozeně se vyskytující ve vinici. Ty se na tomto svém „potravinovém zdroji“ začínají intenzivně množit. Jak buněk bakterií na řezné ráně přibývá, produkují sliz, který řezné rány ucpe a slzení se zastavuje.
Do doby, než nastane slzení, by měl být ukončen řez, aby pletiva na řezných ranách alespoň trochu zaschla a slzení tak nebylo příliš intenzivní. Zde je fotografie, na které je vidět míza vytékající z řezných ran:
A co tedy už můžeme ve vinici dělat?
Slzení je nejvhodnější doba pro tzv. „suchou“ vazbu. To znamená, že můžeme začít vyvazovat části keře k oporám. Především musí být dobře vyvázaný kmen, aby byl rovný. Není nutné ho uvazovat každým rokem, ale nesmí se stát, že by se vázací materiál zařezával do dřeva. Pokud bychom takto zaříznutý úvazek nechali na místě po delší dobu, průchodnost cévních svazků by se tím omezila a docházelo by ke špatnému vyživování rostoucích výhonů. Velmi pevné nebo zařezávající se úvazky je vhodné při řezu odstranit a při vyvazování je pak samozřejmě nahradit volnějšími. Podobně je nutno kontrolovat úvazky kordónových ramen. U jednoletého dřeva vyvazujeme letorosty. Při tvarování oblouků je vážeme zásadně přes výše postavený drát k drátu spodnímu, jinak by se tažeň během vegetace i s vyrůstajícími výhony v důsledku jejich zvyšující se hmotnosti mohl vylomit. Zde je obrázek, kde je vidět vázání tažňů přes drát:
Slzení umožní lepší práci s tažni, protože letorosty jsou při proudění mízy pružnější a při ohýbání oblouků se nezlomí. Pokud se nám tažeň přesto zlomí, měli bychom ulomenou část hned odstřihnout, protože výhony z ní vyrůstající s největší pravděpodobností časem uvadnou. Pro ilustraci uvádíme fotografii, na které je vidět tažeň zlomený neopatrným ohýbáním při vazbě:
Jak moc máme s vyvazováním pospíchat?
Suchá vazba by určitě měla být hotova do doby, kdy réva začne rašit. Tehdy jsou rašící výhony nejkřehčí a i při největší opatrnosti se snadno vylomí. A doba, kdy nastane rašení, závisí na několika faktorech, jako je pěstovaná odrůda či výška kmene. Především však na pěstebních podmínkách v dané lokalitě.
Podmínky pro pěstování
A jaké podmínky vlastně réva potřebuje?
Na počátku našeho povídání jsme révu definovali jako rostlinu teplomilnou a světlomilnou. Z těchto vlastností je možné její požadavky odvodit. Má podobné nároky na teplo jako některé teplomilné ovocné druhy, např. meruňky nebo broskvoně. To je ovšem velmi zjednodušené přirovnání. Vinohradníci pro posouzení vhodnosti lokality pracují s průměrnými denními teplotami, přesněji s teplotami aktivními. Aktivní teplota je z pohledu vinohradníka taková průměrná denní teplota, která je vyšší nežli 10 °C. Jednotlivé číselné hodnoty aktivních teplot se sečtou za celý rok a dostaneme se tak ke čtyřmístnému číslu, označovanému jako „suma aktivních teplot“. Podle jeho velikosti lze posoudit danou lokalitu z pohledu výběru odrůd:
Je-li hodnota sumy aktivních teplot okolo 2 200°C, lze zde v takových polohách vysazovat a pěstovat pouze nejranější odrůdy, např. Čabaňská perla, Jakubské nebo Vrboska.
Pokud se suma aktivních teplot pohybuje okolo hodnoty 2 500°C, jsou místní podmínky vhodné pro středně rané odrůdy, jako je např. Müller Thurgau nebo Modrý Portugal, Chrupky, Moravský muškát a další.
Většina středně pozdní odrůd (např. Veltlínské zelené, odrůdy z rodiny Rulandských, Tramín, Svatovavřinecké, Zweigeltrebe) a samozřejmě i pozdní odrůdy (Ryzlinky, André, Frankovka aj.) vyžadují nejlepší tepelné podmínky, tj. sumu aktivních teplot 2 700°C a více.
Kolik by mělo být stupňů, aby réva dobře odkvetla?
Průměrná denní teplota by měla být alespoň 15°C. V době iniciace, kdy se vytvářejí buněčné základy budoucích květenství pro následující rok, je nutná teplota nad 20 °C po dobu nejméně čtyř hodin. Iniciace probíhá v nejteplejších měsících; je-li v té době dostatek tepla, vytvoří se základy budoucích květenství na třech, někdy i na čtyřech nodech a dá se počítat se 3 – 4 hrozny na jednom letorostu.
A jak moc révě škodí mráz?
O révu se začínáme bát, když se minimální teploty blíží hranici mínus 15°C, to už totiž pomrzají nejcitlivější části – očka. Při teplotách okolo mínus 20°C pomrzá dvouleté dřevo a v mrazivých dnech s teplotami mínus 22°C můžeme počítat, že dojde i k pomrznutí starého dřeva, tedy kmínků.
A u jarních mrazíků je to jednoznačné: mráz kopřivu nespálí, ale rašící očka či již vyrašené rostoucí letorosty ano. Proto vinaři tři zmrzlé muže nemilují. Sem vložit Obr. 4 s popisem: Poškození vyrůstajících letorostů jarními mrazy
Co réva a voda?
Jak kdy. Nejlepší je, když prší v době před rašením oček. Dále jsou vhodné dešťové srážky po odkvětu, to se zvětšují bobule, a také samozřejmě v době, kdy bobule zaměkají. Déšť ale škodí v čase kvetení; často spláchne pyl z blizen a nedojde o oplození. Výsledkem jsou tzv. „sprchlé“ hrozny, kdy jen několik bobulek dosáhne své normální velikosti a ty ostatní jsou zakrnělé bez semen, no a někdy jednotlivé kvítky odpadají všechny. Sprchání hroznů, jak tento jev označujeme, může mít i další příčiny.
Co se týká kvality srážek, cenné jsou tzv. „zemědělské“ deště, kdy drobně prší několik hodin, nejlépe přes noc. Přívalové deště však škodí - způsobují půdní erozi a mnohdy jsou provázeny silnými větry a bouřkami, které poškozují rostoucí letorosty. Kroupy mohou poškozovat nejen listy a bobule, ale i mladá pletiva zelených výhonů, které jsou pak při řezu jen velmi obtížně použitelné.
Množství srážek se během roku sčítá. Je-li suma srážek velmi malá, okolo 300 mm za rok, stačí to révě taktak k přežití. Běžná roční suma srážek pro zdravé, dobře vitální keře je 500 – 700 mm. Jak takové poškození letorostů kroupami vypadá se můžete podívat na této fotografii:
Říkali jsme, že réva je teplomilná, ale také světlomilná...
Ano, od toho je liánou, aby se vypínala za světlem. Proto se vinice nevysazují v rovině. Už naši předkové věděli, že réva patří na svahy. Příznačně tyto svahy označovali: „hory viničné“ a věděli, že nejlépe se bude dařit keřům révy tam, kde budou co nejvíce osluněny. My je v takových polohách pěstujeme dodnes, jen je označujeme jako viniční tratě. A kromě umísťování vinic na svahy umíme révě v požadavcích na světlo a na dostatek vzduchu v keřích pomoci také v době vegetace – na rozdíl od ovlivňování množství tepla a srážek, které můžeme ovlivnit pouze při výběru vhodného pozemku. Prosvětlování a provzdušňování keřů se můžeme věnovat někdy příště.
Pozemek
A co je potřeba vědět o pozemku, na němž bychom chtěli založit vinici?
Obecně lze říci, že réva se hodí do mírného a subtropického pásma. Více na sever je pro ni zima, v tropech nevyhovují dlouhé (půlroční) intervaly sucha a srážek. Také nadmořská výška je omezující faktor. Kvůli vhodným teplotním podmínkám v našich zeměpisných šířkách bychom měli vybrat pozemky do výšky 300 – 350 m nad mořem, pokud chceme dosáhnout přiměřené kvality sklizně. Určitě se dají najít vhodná místa pro pěstování révy i ve vyšší nadmořské výšce, je však nutno počítat s nižší dosažitelnou cukernatostí i s vyšším obsahem kyselin v hroznech.
Vinné révě se nejlépe daří na jižním svahu...
Určitě. Svahy orientované na jih jsou na naší polokouli těmi nejvýhřevnějšími polohami. Keře vysazené na západních svazích zůstávají dlouho orosené nebo mokré po srážkách, což vytváří vhodné podmínky pro rozvoj houbových chorob. Na východních svazích hrozí nebezpečí, že mladé letorosty budou poškozeny jarními mrazy, protože zde bývá velký rozdíl mezi denními a nočními teplotami. A svahy obrácené na sever bývají studené a pro pěstování révy se nehodí.
Stejně tak je potřebné uvědomit si rozdíly na jednotlivých částech svahu. Nahoře na kopci často povívá větřík, čímž se teploty snižují. Proto se na vrcholy svahů hodí odrůdy s kratší vegetační dobou. Dolní části svahu mívají hluboké, hlinitější půdy (vlivem dlouhodobé eroze), proto se hodí pro odrůdy s vysokou plodností, které mívají větší nároky na vodu. Někde se však na dolních svazích mohou občas vyskytovat přízemní mrazíky – tam je nutné vybírat odolnější odrůdy.
Která odrůda se osvědčila jako nejodolnější vůči mrazům?
Ryzlink rýnský.
Nejlepším místem na svahu je tedy jeho střední část...
Ano, zvláště pak, když je otočená k jihu. To jsou polohy ideální pro nejnáročnější odrůdy, jako je například Rulandské bílé, Rulandské šedé, Chardonnay, Tramín červený a další.
Říkáte, že hlinitější půdy se hodí pro vysoce plodné odrůdy. Jaké druhy půd vlastně révě vyhovují?
Z hlediska nároků na druhy a kvalitu půd je réva nenáročná; obecně je možné říci, že roste ve všech druzích půd s jedinou výjimkou – nedaří se jí v půdách přemokřených, které jsou studené a uhnívají v nich kořeny. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“. I když samozřejmě některé skupiny odrůd se trochu specializují na „své“ půdy. Jak jsem již uvedla, hlinitější půdy se hodí pro odrůdy, které přinášejí vysoké výnosy, ale zvláštní kvalita vín se od nich očekávat nedá.
Pro kvalitní odrůdy jsou nejvhodnější půdy kamenité nebo štěrkovité, které se během dne dobře prohřívají a ještě po západu slunce uvolňují nahromaděné teplo. Ideální je, je-li pod touto kamenitou nebo štěrkovitou horní vrstvou ještě vrstva obsahující dostatek jílu, která zadržuje vodu. Pokud tomu tak není, vinice bude trpět suchem, pokud není zavlažována. Písčité půdy jsou půdy stále trochu „hladové“. Tím, že mají málo jílu, neumí si po delší čas uchovat zásobu živin, a proto musí být častěji přihnojovány.
A jak správně půdu ve vinici obdělávat?
V minulosti dlouho platilo, že každý pořádný vinař se ve vinici nadře s motykou v ruce, protože vinice má být stále v bezplevelném stavu. Tak tento názor je již dávno překonán. Takzvaný černý úhor, tedy bezplevelný stav povrchu půdy ve vinici, má řadu nevýhod. Především musí být stále udržován, ať již okopávkou, plečkováním či jinou mechanizovanou prací s půdou. Opakovaným projížděním strojů v řádcích se půda utužuje, v podorničí se vytváří zhutnělá vrstva půdy, která nepropouští vodu. V malých viničkách, bez používání mechanizace, černý úhor znamená stále se opakující okopávku. V půdě se také časem vytvářejí křivolaké kapiláry, kterými dochází k nežádoucímu odparu vody. Při výsadbách na svazích se s každým deštěm odplaví část jemných jílovitých částic půdy.
Aby nedocházelo k půdní erozi, proto se teď mnohem častěji pod keři něco pěstuje. Odborně se tomu říká ozeleňování vinic. Vinice tedy mohou být zatravněné (což je ta nejméně vhodná forma), nebo může být udržován porost přirozeně se vyskytujících plevelných rostlin (přirozené ozelenění) nebo se pěstují rostliny z výsevu směsek na ozeleňování (dnes je to považováno za nejvhodnější způsob ozeleňování). Směsku tvoří rostliny z různých čeledí, které mají různě dlouhé kořeny; po čase vytvoří společenství, které vytlačuje plevelné rostliny. Květy rostlin z vysévaných směsek dobře poslouží jako pastva pro včely. Při všech způsobech ozeleňování se samozřejmě porosty musí sekat a je nutné počítat s tím, že i ony budou spotřebovávat živiny z půdy a vodu.
Hnojení
Pomůže zelené hnojení?
To se ve vinicích také běžně používá. Vhodné jsou speciální směsky rostlin na zelené hnojení (určitě v nich nechybí rostliny z čeledi Bobovitých, jako například vikev, jetel nebo vičenec, protože na jejich kořenech žijí hlízkové bakterie, které umí vázat a dále zpracovávat vzdušný dusík). Obvykle se vysévají v druhé polovině vegetace, sekají se a ve druhém roce se zapravují do půdy tak, aby nebyly ve vinici v době, kdy už réva potřebuje dostatek vody, to znamená v době kvetení.
A co takové zahrádkářské využívání každého centimetru půdy, třeba tím, že pod keři révy se pěstuje zelenina, jahody nebo letničky? Je to možné?
Samozřejmě ano. Záleží na vlastním uvážení. Koneckonců každý správný zahrádkář dbá jak na hnojení, tak na zálivku, takže révě taková konkurence nebude vadit.
Zmiňovala jste se o polohách pro révu nevhodných, protože umožňují rozvoj houbových chorob. Co dál révě hrozí?
Kromě houbových chorob, jejichž výskyt se řeší buď preventivními opatřeními, nebo používáním prostředků na ochranu před nimi, můžeme rozpoznat také virové či bakteriální choroby. Virózám, houbovým chorobám a škůdcům se budeme věnovat později, až budou aktuální jejich příznaky.
Teď si povíme o dvou bakteriálních onemocněních révy, které se navenek projevují pomalu, protože v napadených rostlinách mohou přežívat v tzv. latentním stavu. Původci mohou být v rostlinách přítomni celé roky, ale onemocnění se projeví až tehdy, kdy jsou keře nějakým způsobem oslabené. Například po předchozích suchých letech, po mrazivých zimách, při poškozování částí keřů kroupami nebo jen při opakovaném přetěžování nadbytkem oček při řezu.
Prvním z těchto „nepřátel“ révy je Bakteriální nádorovitost, kterou způsobují dva druhy baterií: Agrobacterium tumefaciens a Agrobacterum vitis. Projevy obou druhů jsou stejné – na napadených keřích se při jejich oslabení mohou vytvářet nádory. Většinou se vyskytují na starém dřevě, tedy na kmenech a ramenech, ale také se mohou objevit na místě srůstu podnoží a roubů, a to i u nově vysazených sazenic. Nádory vypadají tak, jako kdyby se z vnitřku dřeva tlačilo na venek něco, co vypadá jako pukancová kukuřice nebo kousky polystyrenu. Malé nádory, zpočátku bílé, měkké, do konce vegetace zhnědnou a zdřevnatí. Keře postupně slábnou a mohou i uhynout. Prvotní nákaza se dostává do vinice s nákupem infikované sadby. Do dalších rostlin se dostává z půdy prostřednictvím řezných ran a dál se šíří cévními svazky. Napadené části keřů je proto nutné odřezat a ihned spálit mimo vinici, aby nedocházelo k dalšímu šíření půdou. Samozřejmě, že je lepší prevence než likvidace. Prevence spočívá v nákupu zdravé sadby u renomovaných školek. Zde se můžete podívat na odřezaný kmínek napadený Bakteriální nádorovitostí:
Druhým podobným „nepřítelem“ je tzv. Fytoplazmové žloutnutí nebo červenání listů révy, způsobované stejným původcem, který u brambor způsobuje stolbur – registrované karanténní onemocnění. U révy se tato fytoplazmóza projevuje komplexem příznaků: celé listy nebo části listů ztrácejí chlorofyl a zbarvují se do žluta (bílé odrůdy) nebo do tmavě červena (modré odrůdy). Pokud se toto onemocnění projevuje na částech listů, je hranice odbarvení dána nervaturou. Také může dojít ke ztrátě barviva u všech listů či u několika keřů. Mladé hrozny mohou zasychat, zaměkající hrozny často uvadají, keře slábnou a také mohou uhynout. Toto onemocnění se šíří s napadenou sadbou, ale také má přenašeče: tím je Žilnatka vironosná, případně další křísi, kteří sají na napadených rostlinách např. svlačce rolního, kopřivy dvoudomé a na rostlinách čeledi Lilkovitých. Podobně jako u předchozí nemoci je prevencí nákup zdravé sadby a dále odstraňování těchto plevelů. U takto nemocných keřů se doporučuje odstranění napadených částí. U mladých rostlin nebo u silně napadených keřů se dokonce doporučuje úplná likvidace. Toto onemocnění je rozšířeno především na Moravě, ale i v Čechách se mohou vyskytnout takto napadené keře.
V dubnu si povíme třeba to, jak se bránit proti svilušce, hálčivci a vlnovníku, a jak révu hnojit.
Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová
Slovníček použitých odborných výrazů
- slzení – první aktivní projev vegetace, z řezných ran vytéká míza
- suchá vazba – vazba částí keřů (kmenů, ramen a hlavně tažňů před nástupem do vegetace
- aktivní teplota – průměrná denní teploty vyšší nežli 10°C (např. 10,1°C)
- suma aktivních teplot – součet číselných hodnot aktivních teplot za rok
- iniciace – zakládání zárodečných buněk pro květenství v následujícím roce
- „sprchlé“ hrozny – hrozny obsahující některé bobulky malé a nevyvinuté (ztráta výnosu)
- suma srážek – součet hodnot všech srážek za rok
- černý úhor – nakypřený povrch půdy bez rostoucích plevelů
- ozeleňování vinic – zeleň cíleně pěstovaná pod keři révy několik let
- zatravnění – travní směsi vyseté a udržované pod keři
- přirozené ozelenění – sekané porosty plevelných rostlin ponechávané v meziřadí
- výsevy směsek na ozeleňování – vyseté druhově pestré směsi bylin určených k obohacování půdního profilu
- zelené hnojení – pěstování vybraných druhů rostlin, produkujících biohmotu, která se následně zapravuje do půdy jako organické hnojivo
- bakteriální nádorovitost – vznik nádorů především na starších částech keře
- fytoplazmové žloutnutí nebo červenání listů révy – karanténní onemocnění stolbur brambor, vyskytující se u révy
- žilnatka vironosná – křís přenášející fytoplazmózu