Odlisťování
Bobulky se nalévají, hrozny pěkně rostou, stejně jako celé keře. Co s nimi bude teď?
Porostou dál, až do své konečné velikosti. Tato fenofáze se nazývá uzavírání hroznů – bobulky narostly tak, že se vzájemně dotýkají a mizí prostory mezi nimi. U některých odrůd s hustým hroznem se dokonce vzájemně tolik utlačují, že se až deformují. Místo kuliček budou při sklizni tvary podobné malým padáčkům. Tekutiny při aplikaci postřiků se teď budou dostávat ke všem bobulím už jen obtížně. Zároveň se v této fenofázi v hroznech vylepšují životní podmínky pro nepřátele révy z řad různých plísní, takže bobule budou více ohroženy.
Dá se tomu nějak zabránit?
Jistěže. Především „zelenými“ pracemi, tedy takovými, jejichž cílem je provzdušnění keře. Mám na mysli již na začátku vegetace dobře provedený podlom, následné vylamování zálistků i pozdější úhledné uspořádání letorostů při jejich zastrkávání či vyvazování, aby se jednotlivé výhony překrývaly jen minimálně. A tomu samozřejmě také prospívá osečkování výhonů, kterými se zastaví prodlužovací růst a keř začne věnovat pozornost především hroznům.
K těmto zásahům, o kterých jsme se bavili již v předchozích dílech (viz také leden, duben, květen a červenec), dnes přidáme další druh ošetřování keřů za zelena, a to je odlisťování. Neznamená to ovšem, že na výhonech otrháme všechny listy a budeme si myslet, že to révě prospěje. Jde o to keře dobře provzdušnit. Odstraňují se při tom některé listy, které ve větším počtu zastiňují hrozny, takže se k nim nedostane dost světla. Nějaké listy se však v okolí hroznů musí ponechat, jinak by réva, podobně jako člověk, mohla být postižena přemírou slunce! Samozřejmě, že profesionálové i na tuto práci mají stroje, které se příznačně jmenují odlisťovače či odsávače listů, protože pracují na obdobném principu jako vysavače (ovšem s menším sacím výkonem).
Zkušení pěstitelé provádějí tento zásah už v době před kvetením, ale musí být přitom velmi opatrní a měli by odstraňovat skutečně jen velmi malý počet listů – tak asi jeden až dva listy na jednom výhonu. Podruhé se pak odlisťuje právě v srpnu.
Přiměřeně odlistěné hrozny:
Přehnané odlistění:
Letorosty, které ve srovnání s těmi silnějšími byly do dvoudrátí zastrčeny teprve nedávno, protože rostly pomaleji, se musí také zbavit vrcholu, abychom omezili jejich další růst. Mohou to být i fazochy vyrůstající na horních částech výhonů, které jsme neměli důvod vylámat. Jsou na nich mladší, světlejší listy, které keře zastiňují seshora. Tyto listy také zakrátíme.
Osečkovaný porost vinice:
Houbové choroby révy vinné
Nedá mi to, abych nezmínila možnost využití těchto mladých lístků v kuchyni. Například Řekové vinné listy plní rýží. Ale to si každý zájemce může dohledat jinde. A taky si musí pohlídat, aby na listech nebyla rezidua z pesticidů. Vraťme se z kuchyně na vinici, kterou jsme mírně odlistili. Zajímá nás, zda tyto zásahy pomohou předejít houbovým chorobám?
Chemickému ošetřování keřů proti chorobám a škůdcům se úplně nevyhneme, ale těmito opatřeními můžeme četnost aplikace chemických prostředků snížit. Rozhodně je potřebné, zejména při vyšším výskytu srážek, kontrolovat keře, zda se neobjevují příznaky výskytu plísně révy nebo padlí révového. Olejových skvrn si všimneme při druhém osečkování, kdy zakracujeme především vrcholy zálistků. V srpnu už tato plíseň tak nebezpečná není, protože se na keřích ze zóny hroznů „odstěhovala“ mnohem výš. Většina profesionálů už proti plísni révy v této době nezasahuje. Drobní pěstitelé, kteří pěstují révu na zahrádkách, mají výhodu, že na podzim shrabují listí a zbaví se tak zdrojů infekce plísně révy pro příští rok. Jak víme, u této houbové choroby zimní spóry přezimují právě ve spadaném listí, které je snadno odstranitelné. Ve vinicích s výměrami v desítkách hektarů se listí pochopitelně neodstraňuje.
S padlím je tomu poněkud jinak. Jak jsme se v květnu podrobněji seznámili s životním cyklem tohoto houbového onemocnění, u padlí přezimují všechna stádia, včetně kleitotécií, na keři. Vždycky některé stádium přežije zimu, a tak nás to padlí v následujícím roce může zase velmi potrápit. Proto je potřebné v tomto měsíci ještě nějaký ten ochranný postřik provést, například přípravkem Discus, nebo Zato 50 WG při silnějších výskytech padlí. V případech, že toho roku padlí bylo méně, je možné použít přípravky s obsahem síry, jako je Kumulus WG či Topas 100 EC.
Černé skvrny padlí na letorostech:
Budeme hlídat jen tato dvě onemocnění?
Bohužel ne - v době, kdy už nebude tolik sluníčka a tepla, začnou se šířit choroby, kterým vyhovuje hlavně vlhko. Nepřítelem č. 1 se teď stane plíseň šedá. A je velmi záhodno začít s ní bojovat už nyní, pokud jste už tento zápas nezačali dřív. Plíseň šedá je houbové onemocnění, kterému k vývoji stačí jen srážky (potřebu vyšších teplot nemá), a nenápadně se začíná rozšiřovat tam, kde voda zůstává nejdéle, a kde vysušení sluníčkem či odpaření trvá dlouhou dobu. Tedy v nitru hroznů. Právě tam se jí daří nejlépe. A my proti ní musíme razantně zakročit už teď, nežli se hrozny uzavřou. Pěstitel, toužící po kvalitních hroznech, právě v té době aplikuje přípravek proti plísní šedé. Další boj pak nastane, až bobulky začnou zaměkat. Vhodnými přípravky jsou např. Euparen, Ronilan, Rovral či Melody comby. Profesionální pěstitelé v době před uzavřením hroznů dokonce aplikují nějaký přípravek bez ohledu na to, zda jsou vidět příznaky. Ošetřují tedy proti této plísni preventivně.
Podle jakých příznaků tuto chorobu můžeme poznat?
Plíseň šedá, latinsky Botrytis cinerea, je nepřítelem pro všechny zelené části révového keře. Na letorostech a na listech je možné nalézt vodnatelné skvrny. Na listech se z nich později stanou hnědé, nepravidelně ohraničené skvrny. Vrcholky letorostů mohou začít vadnout. Stejně tak se plíseň šedá může vyřádit už na květenstvích, která hnědnou a usychají. Tyto příznaky, vyskytující se většinou na začátku vegetace, však mnoho do očí nebijí a proto mohou být přehlédnuty. Největší škody tato plíseň způsobuje na hroznech. Může na bobulích dlouhou dobu přežívat v latentním stavu a začne se projevovat až v době zaměkání. (Proto se také doporučuje aplikace postřiku před uzavřením hroznů, jak jsem zmiňovala před chvíli.) Je pochopitelné, když v latentním stavu odpočívala uvnitř mezi bobulemi, že se začne šířit ze středu hroznů ven. Pokud plíseň šedou najdete na bobulích, je to jednoznačný příkaz ke sklizni, jinak se plíseň rozšíří po celém hroznu, a bude pak nutné ho zlikvidovat.
Hrozen napadený zevnitř se šířící plísní šedou:
Ovšem existuje jedna pozitivní výjimka. Pokud se dostane na hrozny až v době, kdy už by v moštu byl dostatek sacharidů, bude se chovat jinak. Spóry na slupkách začnou klíčit, houba zapouští své hyfy, tedy vlákna podhoubí, do nitra bobulek, odkud čerpá vodu. Bobulky se začnou touto ztrátou vody scvrkávat, čímž se zvyšuje koncentrace sacharidů v moštech, jinými slovy - bobulky jsou sladší. Vypadají jako rozinky do bábovky a říká se jim cibéby. Cibéby, na rozdíl od rozinek, které prostě vyschly na sluníčku, obsahují látky, které do nich plíseň prostřednictvím hyf dopravila, a dávají vínům specifické aroma a chuť, kterým vinaři říkají chlebovinka. Vína, vyrobená z hroznů s cibébami, se označují jako botrytické výběry. Příkladem takovýchto vín jsou například vína tokajská. Jednotlivé druhy tokajských vín se liší technologickými rozdíly ve zpracování.
Škůdci vinné révy
Vida, i plíseň může být k něčemu dobrá! Tokajské víno je přece velmi oblíbené... Ale co škůdci z řad živočichů? Některé druhy škůdců sice pro někoho mají nějaké ty dobré vlastnosti, neboť dokážou zpívat, nicméně nás pěstitele každým rokem potrápí.
Špačci, že? Pěkně si počkají, až hrozny začnou zaměkat a zabarvovat se, a pak hurá na ně. Možností, jak se jim ubránit, je několik. Na velkých výměrách vinic se k jejich zaplašování používají detonátory, které vybuchují v nepravidelných intervalech. Také je možný odstřel špačků, ovšem pouze za přísných podmínek daných legislativou. Musí se zažádat o povolení výjimky ze zákona. Stejně tak je možné je zahánět vyluzováním nepříjemných zvuků, jako je tlučení dvou želez o sebe. Ale kdo by to stihl hlídat celý den, že?
Hrozen po „návštěvě“ hejna špačků:
Majitelé malých výsadeb mají nespornou výhodu v tom, že mohou špačkům mechanicky zabránit v přístupu k hroznům. Prodejny vinařských potřeb nabízejí síťovinu, kterou je možné keře obalit. Je lehká, vzdušná i řídká, takže i přes ni je možné aplikovat poslední postřiky, a také je finančně dostupná. Vypadá jako pytle, ve kterých se prodává cibule. Špačci se do sítě párkrát zamotají a následně dají pokoj. Je až s podivem, jak jsou učenliví. Ke stejnému účelu lze použít i vyřazenou řídkou záclonu. Pro stolní odrůdy, které mají velké atraktivní hrozny, ale není jich na keřích tak mnoho - pokud jsme na to už při řezu mysleli a keře jsme zatížili raději méně - existuje další, avšak trochu pracnější způsob. A to obalovat síťovinou každý hrozen samostatně. Pak není problém sklízet hrozny postupně, jak dozrávají a zároveň špaččím škodám zabránit.
Zakládání vinice
Jenže kosové jsou snad ještě vynalézavější než špačci a i přes síťku jednotlivé bobulky rozklovávají a hodují tak přímo na keřích. I když kombinujeme všechny metody, musíme se smířit s tím, že nějaké ztráty budou. Vraťme se ale na začátek. Minule jsme začali velké téma: zakládání vinice.
Ano, věnovali jsme pozornost klimatickým, stanovištním a půdním podmínkám, ve kterých se révě daří. Pokud jsme si jisti, že tomu tak bude i na našem stanovišti, je potřeba si připravit půdu.
Profesionální vinohradníci si nejprve nechají provést rozbory půd, aby zjistili, co je v půdě v nadbytku, co chybí a co je potřeba přidat. Pedologové, specialisté na zemědělské půdy, vyjadřují množství živin v půdách ve speciálních jednotkách, označovaných ppm, což je počet miligramů té které živiny v jednom kilogramu půdy. Výsledky rozborů tedy zahrnují čísla vyjadřující množství jednotlivých živin právě v ppm. Vinohradník, který chce založit novou vinici, kromě výsledků půdních rozborů potřebuje vědět, jaký půdní druh na své budoucí vinici má a také, kolik procent jílu je v půdě obsaženo. Tyto informace se porovnávají s hodnotami živin, které by v nově zakládané vinici být měly, a pokud v půdě chybí, je nutné tyto živiny ve správném množství do půdy dodat.
Každá živina se v půdě chová jinak. Každý, i začínající zahrádkář ví, že problematický je dusík. Dusík, pokud je dodán například ve formě ledku, v půdě dlouho nevydrží, vyplavuje se. Ostatní formy dusíkatých hnojiv se s časem na ledkovou formu přeměňují (říkáme tomu mineralizace), takže lze obecně říci, že dusíkem nelze hnojit do zásoby. Jedna možnost však existuje. Používala se po řadu předchozích století, v dobách, kdy neexistoval chemický průmysl a průmyslová hnojiva. Naši předkové totiž měli pro pole i pro vinice jen jediné hnojivo, a to hnůj od vlastního dobytka. Dnes můžeme používat nepřeberné množství druhů průmyslových hnojiv, včetně průmyslově vyráběných hnojiv organických.
Myslíte takové ty granule vyrobené z koňského hnoje nebo ze slepičinců?
Třeba, do některých se taky přidává rašelina nebo jiný odpad – drcený biomateriál. Označují se také jako biokomposty.
Drobný pěstitel si vystačí s vlastním kompostem, často obohaceným hnojem domácích zvířat, která chová. Další elegantní možností, jak získat organické hnojivo je tzv. „zelené hnojení“, což jistě každý zahrádkář zná. Důležité je, aby směska na zelené hnojení obsahovala rostliny vytvářející dostatek biohmoty a také rostliny z čeledi bobovitých. Ty totiž žijí v blízkých přátelských vztazích s nitrifikačními bakteriemi, které umí zpracovávat vzdušný dusík z půdního vzduchu. Směska se vysévá obvykle v polovině vegetace, seká se a případně i zalévá, na jaře následujícího roku se zaorá (nebo zaryje). V půdě se takto získaná biohmota začne postupně rozkládat na kompost, což jde pomalu. Takto jsme tedy dodali do půdy dusík, který v ní alespoň nějakou dobu dodrží.
Směska na zelené hnojení:
Jinak se v půdě chovají draslík, hořčík a vápník. Ty se po dodání do půdy schovají do „půdního skladiště“, které se jmenuje sorpční komplex a tvoří v převážné míře částice jílu. Fosfor se umí v půdě na čas schovat tak, že s některými kovy vytváří nerozpustné formy, které v půdě jen tak čekají. Po čase, až se sníží množství vápníku a půdy se začnou okyselovat, se zase přemění na formy rozpustné. Tím ale rozhodně nechci říct, že révě se daří v půdách kyselých! Réva má ráda půdy neutrální až slabě zásadité.
Jak tedy půdu před výsadbou správně vyhnojit?
Každý, kdo zakládá vinici ve větší výměře, si samozřejmě rozbor půdy nechá provést, a pokud některá živina chybí, tak ji dodá v potřebném množství podle určitého výpočtu. Malí pěstitelé, kteří chtějí vysadit několik keřů na zahradě, jistě nebudou platit za půdní rozbor. Podívejte se také na díl věnovaný měsíci květnu. Každý správný zahrádkář má mít svou půdu vyhnojenou dostatečně. Těžkým úkolem pro velké i malé pěstitele je dostat tu dobře vyhnojenou půdu do hloubky, kde bude mít budoucí vinice kořeny. Což je asi do hloubky 50 cm.
Při dostatečně velkých výměrách se používají těžké stroje, které to dokážou, například rigolační pluh. Ten dokáže povrchovou vrstvu půdy (která je vyhnojená cca do hloubky 30 cm) dopravit až do požadovaných 60 cm, ale někdy i hlouběji, např. do 1 m. Podobně výkonný může být i rotační pluh, který celou vrstvu půdy propracuje v celé její výšce. Avšak rigolační či rotační pluh musí být tažen supersilným traktorem, což by na zahrádce bylo poněkud problematické, že?
Rigolační pluh:
Další možností je udělat si takový rigolek doma ručně – odkopat půdu do hloubky alespoň 40 cm, pak do takto vytvořené brázdy přemístit povrchovou, dobře vyhnojenou a zpracovanou půdu. Můžeme zapojit i další členy rodiny a zahrát si na takový malý „lidský buldozerek“, pracující však s normální lopatou, krumpáčem a kolečkem. Každopádně je to dřina.
V dobách minulých byly k dostání rigolační rýče, které mají pracovní část delší (až na těch požadovaných 50 cm). Manipuluje se jimi větší vrstvou půdy, a proto jsou úzké asi jen 10 cm. Měla jsem možnost takový rýč vidět, ovšem byl to již muzeální kousek. Nikde jsem ho neviděla v prodeji a myslím si, že se takové rýče už desítky let nevyrábějí.
Takže nám opravdu nezbývá nic jiného, nežli si hrát na ten „minibuldozer“?
Máme ještě jednu možnost - dá se říci osvědčenou fintu. Doprava vyhnojené povrchové části půdy dolů se rovnou spojuje s výsadbou. Ale nejprve je nutné pozemek pro výsadbu rozměřit, aby každý keř měl stejný „pěstební prostor“, a taky, aby vinice pěkně vypadala. Spony, ve kterých se vinice vysazují, jsou různé, od té nejjednodušší vinice pro pěstování na hlavu, kdy stačí spon 1m x 1m, až po spony s dostatečně širokými meziřadími pro různé stroje včetně pojízdných sklízečů. Ve většině případů volba sponu závisí především na mechanizaci, která se ve vinici bude v budoucnu používat.
Na zahradách, kde budeme vše dělat ručně, se doporučuje vzdálenost mezi dvěma řadami alespoň 1,2 m až 1,5 m, aby se člověk v meziřadí mohl bez problémů pohybovat. A keře by se neměly vysazovat hustěji, než na 1 m mezi nimi. Zpočátku se to může zdát jako plýtvání místem, ale je nutné počítat s tím, že s věkem keře budou sílit.
Po rozměření rýčem připravíme jamky, které budou velikostně odpovídat šířce rýče a hluboké budou podle délky sazenic. Důležité však je, aby se při rytí jamky odkládala samostatně na jednu stranu zemina povrchová – pečlivě vyhnojená a propracovaná, a na druhou stranu zemina ze dna jamky, která takto připravená není. Při sázení pak nejprve uložíme na dno jamky tu vyhnojenou a teprve na povrch tu spodní – a rigolace je vyřešená.
Příprava jamky:
Sazenice vinné révy
Plevelům se na povrchu té nevyhnojené půdy tolik dařit nebude, zatímco réva bude mít lepší podmínky. Musí se sazenice na výsadbu nějak připravit?
Záleží na tom, jak je připravená z révové školky. Sazenice při vyorávání ze školky mají dlouhé kořeny a na vrcholu dobře vyzrálý delší letorost – jak to nařizuje vyhláška o sadbě. Některé školky však pro zákazníky sazenice předem částečně upravují tak, že výhon zakrátí nanejvýše na dvě viditelná očka a celou vrchní část sazenice včetně místa srůstu podnože a roubu zaparafínují. To pak umožní výsadbu tzv. „na vysoko“, kdy místo srůstu bude trvale nad povrchem půdy a nebudou se tak vyvíjet rosné kořeny. Ty je totiž nutné v prvních letech odstraňovat nůžkami, aby se nestalo, že sazenice „zpravokoření“. Tím by se eliminovala ochranná funkce podnože před mšičkou révokazem, jak jsme o tom mluvili v lednu. Odstraňování rosných kořenů se odborně nazývá „ramování“.
Pokud sazenice ze školky zakrácené a naparafínované nejsou, musí se odstřihnout na dvě očka před výsadbou a musíme je vysadit hlouběji, aby místo srůstu (parafínem nechráněné) nevysychalo. Pak se ovšem ramování nevyhneme. Kořeny se zakracují tak, aby se bez problémů vešly do jamky a neměly tendenci se obracet nahoru – pak by nerostly. Obvykle je to na šířku dlaně, tady asi na 8 – 10 cm. Tyto úpravy se dělají bezprostředně, nejvýše den před výsadbou, a sazenice se pak na několik hodin, nejlépe přes noc, namočí, aby nasály vodu.
Výsadba vinné révy
A jak vypadá vlastní výsadba?
Na dno jamky je možné dát jemný, dobře proleželý kompost. Nikdy se takto nepoužívá čerstvý hnůj a také se nikdy do jamky nepřidávají průmyslová hnojiva – na začátku rozpouštění je koncentrace jednotlivých živin v jamce příliš vysoká. Jemné, mladé, čerstvě vyrůstající kořínky by se mohly při této koncentraci spálit. Připravené sazenice se umístí do jamky tak, aby výhon se dvěma očky směřoval vzhůru a kořeny byly volně rozprostřené v jamce. Místo srůstu umístíme v případě parafinovaných sazenic asi 2 – 3 cm nad budoucí povrch půdy. Nejsou-li sazenice ošetřené parafínem, umístí se zhruba ve výšce okolního povrchu půdy. Pak se jamka částečně zasype zeminou, která byla původně na povrchu a je tedy vyhnojená. Následuje utužení zeminy mírným přišlápnutím, a pak je potřeba jamku dostatečně zalít.
Výsadba sazenice „v polovině práce“:
Po vsáknutí vody se přihrne zbytek zeminy tak, že zemina, která byla původně dole, se umístí nahoru. A hned se z ní také vytvoří kopeček, aby očka na výhonu byla zakrytá a mohla vyrašit v klidu a bezpečí, bez ohrožení jarními mrazy přicházejícími v květnu. K sazenici hned můžeme umístit tyčku, ke které se vyrůstající letorosty budou za vegetace vyvazovat.
Vytvoření hrobku nad sazenicí:
Můžete upřesnit termín výsadby?
Většinou se sazenice vysazují na jaře, protože na podzim školky většinou nestihnou připravit sadbu k prodeji před zamrznutím půdy. Z hlediska zásobení sazenice vodou je však podzimní výsadba lepší. A ještě něco: je také možné koupit během roku kontejnerovanou sadbu, většinou na různých výstavách či trzích. Pak je dobré vysazovat co nejdříve po nákupu, aby kořeny měly konečně dostatek prostoru, který v kontejneru chybí.
A jak je potřebné se o nově vysazené keře starat?
V krátké době po výsadbě může dojít k utužení povrchu půdy, která tvoří kopeček nad sazenicí. Rašící výhon by pak mohl mít potíže při vyrůstání přes takto utužený půdní škraloup. Proto je nutné občas kopeček jemně a veleopatrně prokypřit. Ale v žádném případě by se pěstitel neměl snažit „pomoci“ rašícímu výhonu tím, že kopeček nechá rozhrnutý! Rašící výhon je pod půdou etiolizovaný (vybělený – neobsahuje chlorofyl) a při prvním setkání s prudkým sluníčkem by se mohl spálit stejně, jako se mnohdy na jaře spálíme my, když včas neodejdeme do stínu.
Jinak většina prací v době vegetace na nově vysazených keřích je v podstatě téměř shodná s pracemi kolem keřů, které už plodí, jak jsme o nich mluvili v předchozích měsících. Proto nám žádná z těchto „zelených prací“ principiálně nebude činit problémy. V průběhu roku je tedy potřeba vysazené keře odplevelovat a podle množství srážek případně také zalévat. První zelená práce – podlom – se dělá brzy, při délce výhonů asi 5 – 10 cm. Ponechají se 2 výhony, nacházející se pokud možno co nejníže na roubové části sazenice; případné další výhony je nutné vylomit. Pokud je místo srůstu pod povrchem půdy, musí se alespoň dvakrát za vegetaci zkontrolovat tak, že se odhrne půda a odstraní se vyrůstající rosné kořeny. Půda se pak zase přihrne. Podruhé se rosné kořeny odstřihují v srpnu. Pokud jsme sázeli sazenice ošetřené parafínem a místo srůstu je výše, toto ramování odpadá.
Zmiňovala jste tyčku, kterou umístíme k sazenici při výsadbě. Jak správně vyvazovat?
U kratšího z rostoucích výhonů při délce 15 – 20 cm zaštípneme vrcholek (výhon bude sloužit coby zásobní čípek pro příští rok – zatím vysazený keř nemá tzv. spící očka). A ten delší výhon budeme pečlivě vyvazovat k oné tyčce, aby budoucí kmínek byl pěkně rovný. Úvazky nesmí být příliš pevné, aby se vázací materiál nezařezával do výhonu. Záměrně jsem řekla, že se výhon má vyvazovat pečlivě, protože pokud by se jeho vrchol ohnul dolů, zastavil by se prodlužovací růst. Při vyvazování se také vylamují zálistky, aby prodlužovací růst byl dostatečně intenzivní. Samozřejmě, že se vylamují ještě v bylinném stavu, ale to už dávno víme.
I nově vysazené keře chráníme před plísněmi apod.?
Ano, ochrana před roztoči, plísní révy a padlím se v prvním a druhém roce růstu keřů aplikuje preventivně, protože keře jsou ještě malé a intenzivnímu tlaku těchto patogenů podlehnou dříve nežli keře v plodnosti. Používají se v podstatě tytéž prostředky jako na plodné keře, pouze jejich koncentrace se připravuje poloviční.
Zdárným předpokladem pro dobré přezimování je kvalitní vyzrání narostlých výhonů. Aby tomu tak bylo, je také u mladých keřů nutné provést osečkování, tedy odstranění vrcholu s auxinem. Provádí se na začátku srpna. Jako ochrana před zimními mrazy slouží také, kromě opatrného hnojení dusíkem, přihrnutí bazální části keře – proto, abychom zachránili alespoň očka na zásobním čípku, budou-li zimní mrazy tuhé.
A co řez u takových mladých keřů?
V druhém roce po výsadbě (za první počítáme ten, kdy se keře vysadily) je to závažná tvůrčí činnost, protože pracujeme na budoucím tvaru keře. V průběhu minulého roku jsme měli dostatek času se rozhodnout, jaký tvar chceme. Při řezu přistupujeme k jednotlivým keřům podle jejich loňské vitality. Na keřích, které rostly intenzivněji, se kratší, loni dole zaštípnutý výhon seřízne na jedno očko. Druhý, dostatečně silný výhon, zakrátíme na výšku budoucího kmene podle zvoleného způsobu vedení. U keřů, které loni narostly jen slabě, se řezem musíme vrátit zpět: na kratším výhonu ponecháme jedno očko, delší zakrátíme na dvě očka. Takovýmto způsobem podpoříme rozvoj kořenové soustavy. Výhony, které jsme se rozhodli ponechat coby budoucí kmínek, přivážeme na jaře k opěrné tyčce alespoň na třech místech. Jen tak si zajistíme, aby budoucí kmeny byly rovné.
Co se týká podlomu, u slabých keřů ve všech zásazích postupujeme stejně jako v prvním roce. U těch keřů, na kterých už tvarujeme kmínek, na jednoletém dřevě ponecháme tři výhony na vrcholu a ostatní odstraníme. Těmto výhonům musíme zajistit vzpřímený růst, a proto je důležité v této době mít hotovou opěrnou konstrukci, či na ní urychleně zapracovat, jak jsme se zmiňovali v červenci. Podlom je nutné opakovat, protože mohou rašit i podočka (zmiňovali jsme se o nich při popisu částí keře v lednu).
Všechny další práce, jako je obdělávka půdy, ochrana proti chorobám a škůdcům, vylamování zálistků a zakracování vrcholů, se provádějí stejně jako v předchozím roce. Ve třetím roce by měl být keř zapěstován, ve čtvrtém by měl být v plné plodnosti. Pokud tomu tak není, ošetřuje se jako v předchozích letech.
Vyhlídku na dobrou sklizeň plodů vaší práce vám přejí Hanka Synková a Ludmila Svobodová.
Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová
Slovníček použitých odborných výrazů
- uzavírání hroznů – dorůstání bobulí do konečné velikosti; bobule se vzájemně dotýkají, až vytlačují ven z hroznu
- osečkování – odstraňování vrcholů letorostů s auxinem, hormonem podporujícím růst
- odlisťování – odstraňování části listů, aby hrozny byly lépe osluněny
- cibéby – bobule napadené ušlechtilou formou plísně šedé; plíseň odebírá z bobulí vody a zahušťuje mošt
- chlebovinka – speciální vůně a chuť cibéb, typická pro některé druhy vín, např. Tokajské
- ppm – speciální veličina, udávající množství živin v půdě, tj. 1 ppm přestavuje 1 mg živiny, např. draslíku nebo fosforu, v 1 kg půdy
- mineralizace – přeměna organických forem živin na anorganické, týká se především dusíku
- zelené hnojení – jedna z forem organických hnojiv; směska pěstovaná na místě a posléze zapravená do půdy
- sorpční komplex – „zásobárna“ některých živin v půdě; tvoří ho buď částice jílu, nebo humus
- rigolační pluh – pluh převracející půdu do větší hloubky
- parafínování – ošetření místa srůstu na révové sazenici na ochranu před vysycháním
- zpravokořenění sazenice – úhyn kořenů rostoucích na podnoži a rozvoj rosných kořenů vyrůstajících z roubu
- kontejnerovaná sadba – sazenice révy prodávané za vegetace s kořenovým balem
- etiolizovaný výhon – vybělený výhon, rostoucí pod povrchem půdy bez přístupu světla, nemá vytvořený chlorofyl
- ramování – odstraňování rosných kořenů po výsadbě a v dalším následujícím roce